Jan Jesenius se narodil v roce 1566 ve Vratislavi. Studoval lékařství ve Wittenbergu a v Padově. Zaměřil se anatomii a chirurgii. Publikoval celou řadu chirurgických prací a byl osobním lékařem císařů Rudolfa II. a Matyáše. Později se stal rektorem a kancléřem University Karlovy v Praze.

Jan Jesenius jako první uskutečnil veřejnou pitvu a přispěl tak významně k rozvoji anatomie. Ve spise Pro anatome sua actio et ad spectandum indicatio objasnil význam pitev z hlediska anatomických znalostí proti oponentům církve. Pitva těla popraveného muže se konala ve slavnostně vyzdobené Rejčkově koleji v červnu roku 1600, trvala pět dní a jako přihlížející se jí zúčastnilo asi 5000 osob. Jeseniovi asistoval známý pražský lékař Zálužanský. Popis pitvy zpracoval Jesenius ve spise Anatomiae Pragae anno MDC solenniter administrate historia ve Wittenbergu. Vědecký přínos spisku pro anatomické poznání je však malý a je podán formou vyprávění. Význam Jeseniovy pitvy je třeba spatřovat i ve smyslu prestiže Karlovy Univerzity.

Karlova universita však nesla důsledky pobělohorské porážky. Vítězný Ferdinand II. sloučil v roce 1622 Universitu s klamantinskou kolejí a byla předána jezuitům.

Univerzita, která se postavila proti panovníkovi, byla tvrdě a nemilosrdně potrestána. Její rektor Jan Jesenius byl surově zavražděn 21. června 1621 na popravčím lešení na Staroměstském náměstí při popravě 27 českých pánů. Před popravou mu byl katem vyříznut jazyk a jeho tělo bylo vystaveno na náměstí.

Tycho Brahe (14. prosince 1546, Knudstrup, Dánsko – 24. října 1601, Praha), původním jménem Tyge Ottesen Brahe, nesprávně též Tycho de Brahe[1], byl význačný dánský astronom, astrolog a alchymista. Je považován za nejlepšího a nejpřesnějšího pozorovatele hvězdné oblohy, jenž byl překonán až šedesát let po vynalezení dalekohledu.

Byl potomkem starého šlechtického rodu. Studoval filozofii a rétoriku v Kodani (1559-1562), poté práva v Lipsku. V roce 1565 zdědil značné jmění a začal se věnovat svým koníčkům – alchymii, ale především astronomii. Později pokračoval ještě ve studiu chemie Augsburgu. Roku 1571 se po smrti otce vrátil do Dánska a získal vlastní observatoř. 11. listopadu 1572 pozoroval (a popsal ve spise O nové hvězdě) výbuch supernovy v souhvězdí Kasiopeja. Poté cestoval nějaký čas po Evropě. Velkorysá nabídka dánského krále Fridricha II., který mu nechal postavit laboratoře a observatoře Uranienborg a Stjerneborg na ostrově Hven jej přiměla k návratu. Na králem darované ostrovní observatoři pracoval přes dvacet let. V roce 1597 se nepohodl s novým králem, nějaký čas cestoval po Evropě a v roce 1599 byl Rudolfem II. na radu Tadeáše Hájka z Hájku pozván do Prahy, kde působil jako císařský astrolog u dvora. Postavil novou observatoř v Benátkách nad Jizerou, kde mu posledních několik měsíců života dělal asistenta Jan Kepler.

Mauerquadrant (Tycho Brahe 1598)

Podle pověsti zemřel Brahe na protržení močového měchýře při pozorování zatmění slunce nebo kvůli tomu, že ze společenských důvodů nemohl vstát od hostiny dříve než císař. Dnes se ale zdá, že měl nějakou ledvinovou chorobu, nebo podlehl otravě rtutí ze svých alchymistických experimentů.

Pohřben je na pražském Starém Městě v kostele Panny Marie před Týnem u Staroměstského náměstí.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 Klenová u Klatov, popraven na Staroměstském náměstí 21. červen 1621) byl spisovatel, český šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Pocházel z nižší šlechty, v roce 1576 se stal pážetem na dvoře Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku, kde získal své rozsáhlé vzdělání. Naučil se 7 jazyků, zeměpis, historii a dostal vzdělání v hudbě a výtvarných uměních. V letech 1593–1598 působil v armádě, se kterou se účastnil válek proti Turkům. V roce 1589 se Kryštof oženil s Evou Černínovou z Chudenic, ale jejich štěstí netrvalo dlouho, jelikož roku 1597 jeho manželka umírá. Zůstávají po ní dvě děti, které dává na výchovu své příbuzné Lidmile Markvartové z Hrádku. (V pozdějších fázích svého života se Kryštof ještě následně dvakrát oženil). Roku 1598 odjel se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na svoji cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta.

Během své cesty navštívil Benátky, kde si nechal i se svým o 12 let mladším přítelem ušít poutnické roucho, následně se vydávají lodí do Svaté země. Cestou prvně v životě spatřil moře a zažil mořskou nemoc, následně procestoval Svatou zemi, kde přijal rytířský titul. Splavil se proti proudu Nilu v Egyptě do města Káhira a následně ještě níže, kde byl přepaden Araby.

Od roku 1599 pracoval u dvora Rudolfa II. a stejného roku mu umírají i obě jeho děti. Při stolování údajně zachránil život císaři, který se dávil jídlem, když mu uštědřil ránu do zad. V roce 1601 se Kryštof stává dvorským radou a císařovým komorníkem. Na jeho dvoře zažívá Kryštof nejlepší léta svého života a zde také dopisuje svůj cestopis, který ilustruje vlastními kresbami. Kniha vyšla v roce 1608. Po smrti Rudolfa II. odešel Kryštof od dvora Matyáše do ústraní na hrad Pecka. Roku 1618 přešel z katolicismu na protestantství. Aktivně se účastnil povstání českých stavů, působil jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády, kterému byl svěřen úkol napadnout Vídeň. Kryštof úkol přijal a neúspěšně vedl 15 tisícovou armádu na Vídeň. Podařilo se mu s 10 děly ostřelovat samotný císařský palác, což se mu údajně stalo osudným (císař byl mstivý).

Kryštof Harant byl zadržen na svém hradě Pecka Albrechtem z Valdštejna a vydán do rukou císařských příznivců.

Až do bitvy na Bílé hoře zastával funkci předsedy České komory zemské. Jeho spoluúčast na stavovském povstání se mu stala osudným, když byl následně jako vzbouřenec popraven na Staroměstském náměstí. Byl podobně jako další příslušníci české šlechty sťat. Oproti dalším pánům bylo jeho manželce umožněno jeho tělo v tichosti pochovat. V dnešní době je místo jeho posledního odpočinku neznámé, ale existují určité indicie, kde by jeho tělo mohlo odpočívat. Vdova po Kryštofu Harantu Anna Saloména, původem Hradišťská z Hořovic, se po popravě svého muže vrátila ke katolické víře, syny dala na výchovu k jezuitům a v roce 1625 se znovu provdala - za Heřmana Černína z Chudenic, který byl kdysi společníkem Kryštofa Haranta na jeho cestě do Svaté země a byl také jistý čas jeho švagrem ( první manželkou Kryštofa Haranta byla Eva Kateřina Černínová z Chudenic, sestra Heřmana Černína z Chudenic).